Aim Higher!

Přejít ke stažení nového vydání magazínu Aim Higher!

Co se v novém čísle dočtete:

 

Seán Ó hÉigeartaigh: Potřebujeme kritické myšlení

Seán Ó hÉigeartaigh

Vzácný host a hlavní řečník konference Týdne inovací, ředitel Centra pro studium existenciálních rizik na University of Cambridge, si našel chvilku na rozhovor pro magazín Aim Higher! Povídali jsme si o tom, jaké kvality musí mít vědec, jaké jsou největší hrozby pro existenci lidstva či jak by se měl změnit vzdělávací systém.

 

 

Co vás přivedlo na akademickou dráhu? Působil tu někdo z vašich rodičů či příbuzných?

Ne. Studoval jsem doktorát v Dublinu, začínal jsem tehdy v oblasti studia evoluce genomu. Někdy v tomto období mě doslova pohltily důležité otázky týkající se technologického vývoje a jeho vlivu na svět kolem nás. Zajímala mě biotechnologie a informatika, protože v těchto oborech docházelo k velmi rychlému pokroku. Když jsem pak končil doktorské studium, poohlížel jsem se po programech, které by měly interdisciplinární perspektivu. Velmi mě to zajímalo, ale tehdy prakticky žádné neexistovaly. Pak jsem objevil jeden v Oxfordu, jeho náplní bylo zkoumání vlivu budoucích technologií. Mimořádně mě to zaujalo, protože tu společně působili ekonomové, filozofové či počítačoví vědci a zabývali se dlouhodobou perspektivou. No a pak už moje cesta vedla do Cambridge, kde jsem byl u založení Centra pro studium existenciálních rizik.

Kdy vás ale poprvé napadlo, že byste se chtěl stát vědcem?

Když jsem chodil do školy, zhruba stejně mě zajímaly vědy a anglická historie, oba obory mě hodně bavily. Postupem času jsem si ale uvědomoval, že z mého pohledu se toho víc děje v oblasti vědy a že právě tam mohu také více přispět. Zároveň mě hodně ovlivnil přítel mého otce, který pracoval jako profesor genetiky. Byl jedním z těch, kteří toho pro vědu v Irsku udělali opravdu hodně. Snažil se povzbuzovat mladé lidi na školách či na univerzitách, aby se vydávali na vědeckou dráhu. Potkal jsem se s ním několikrát a i díky němu jsem se pro vědu doslova nadchl.

Co bylo na vaší cestě k vědecké dráze nejtěžší, s čím jste se musel nejvíce potýkat?

Jedním z nejobtížnějších, ale zároveň nejvíce vzrušujících aspektů současné vědy je to, že i když se rozhodnete například pro biologii, musíte se zároveň zabývat celou řadou dalších věcí. Když jsem chtěl zkoumat oblast molekulární genetiky, dělal jsem nejen to, co mě zajímalo. Navíc jsem musel studovat statistiku, pravděpodobnost, ale třeba i programování. Samozřejmě je nutné také vědět, jak výsledky výzkumu zpracovat a tak dále. Takže jsem později zjistil, že prakticky stejný čas jako experimentům v laboratoři věnuji již zmíněné statistice, práci s počítačovými systémy a jiným záležitostem.

Nicméně si to užívám, tahle interdisciplinarita je pro mě nesmírně zajímavá. Je to výzva a vzrušující příležitost, byť vím, že pro některé kolegy to byl docela boj. Každopádně to dnes takto funguje už v mnoha oborech.

Jaké schopnosti, dovednosti či osobnostní rysy jsou důležité k tomu, aby člověk mohl uspět jako vědec?

V první řadě určitě zvědavost. Jedna z věcí, která z vás dělá vědce, je to, že vás při pozorování nějakého jevu napadne: Hej, proč to funguje právě takto? Anebo: Tohle přece nedává smysl! Je nutné se neustále ptát, ale také být připraven na neúspěch, protože některé vaše odpovědi prostě budou špatné. Stalo se mi, že jsem na něčem pracoval opravdu dlouho, a pak se ukázalo, že jsem byl úplně vedle. Vědec tedy musí být nesmírně trpělivý a schopný se vyrovnat se zklamáním. Je také třeba neustále sledovat a číst aktuální odbornou literaturu, abyste věděl, co se děje. A samozřejmě nesmím zapomínat na výuku a rovněž administrativní povinnosti.

Zabýváte se existenciálními riziky. Řada vědců dnes tvrdí, že technologický pokrok už překonal naše schopnosti zvládat možné následky jeho působení, a přirovnává to k nebezpečné zbrani v rukou dítěte. Jak tento problém vnímáte vy?

Je pravda, že vyvíjíme stále mocnější technologie, ale podle mě z toho nutně nevyplývá, že je nebudeme schopni kontrolovat. Klasickým příkladem jsou nukleární zbraně, které během studené války několikrát málem způsobily katastrofu. Je ale zřejmé, že od té doby jsme v této věci udělali významný pokrok, pokud tedy nebudeme mluvit o Severní Koreji. Řekl bych, že jsme dokázali vyvinout metody, díky nimž máme určitou jistotu, že jsme schopni lepší komunikace a spolupráce. A myslím, že to platí pro všechny druhy technologií.

Můžete uvést nějaké další příklady?

Jistě, vezměme si třeba biotechnologii. Jedním ze zajímavých paradigmat byl výzkum DNA. V 70. letech, jelikož panovaly obavy ze zneužití vědeckých poznatků, vědci vyhlásili moratorium na molekulární klonování. Do té doby, než budou lépe prozkoumána a vůbec specifikována všechna vyplývající rizika. Díky tomu se postupně ukázalo, že něco rizikové skutečně bylo, něco naopak ne.

Obecně jsem přesvědčen, že vědci mají velký smysl pro zodpovědnost. Nejsem si samozřejmě jistý, jestli by bylo možné získat nad technologiemi úplnou kontrolu. Jsou však nepochybně aktivity, které v této věci vyvinout můžeme. Důležité je, aby se tím samotní vědci zabývali, protože oni pochopitelně vědí lépe než ostatní, jak tyto technologie pracují.

Řada souvisejících otázek ale přece není pouze vědeckého charakteru.

To máte nepochybně pravdu, jsou to otázky typu regulace, analýzy rizika a další. A navíc nejde jen o to, jestli to můžeme udělat, ale také jestli to společnost vůbec chce, jaké přínosy z toho bude mít a tak dále. Proto je třeba hledat víc a víc příležitostí k tomu, aby všichni zainteresovaní mohli na těchto věcech pracovat společně. Je totiž podstatné, aby se o důležitých souvisejících tématech právníci nebavili jen s právníky, politici jen s politiky a podobně. Díky tomu budeme mít větší šanci technologie nejen kontrolovat, ale také směrovat je tam, kam chceme.

Četl jsem, že problémem dopadů moderních technologií se celosvětově zabývá méně než 100 lidí, je to možné?

V prvé řadě je třeba si uvědomit, že to, jak si tuto věc definujete, závisí na celé řadě věcí. Nicméně si myslím, že mnoho lidí vyvíjí aktivity, které s tímto problémem souvisejí, jen možná oni sami sebe takto neoznačují. Například lidé, kteří pracují na tom, abychom dokázali lépe porozumět současným počítačovým algoritmům. Nebo ti, kdo pracují na určitých aspektech kyberbezpečnosti, vyvíjející hardware a tak dále. Myslím, že spousta těchto lidí sama sebe neřadí do oblasti práce na kontrole umělé inteligence, ale přitom do ní patří.

Přečíst celý článek

 


Petr Mára: Jak přežít dobu překypující úkoly a rozptylováním

Petr Mára

Umíte efektivně využívat svůj čas? Nastavovat si priority? Nenechat se vyrušovat? Několik praktických rad, jak na to, nabízí Petr Mára, trenér firmy Apple a také lektor  ELAI.

 

 

Všichni to dobře známe. Současnost lze definovat především jako dobu, která nás doslova zahlcuje úkoly. Naši pozornost neustále zaměstnává spousta technologií a informací, jsme prakticky pořád něčím vyrušováni. Z toho vyplývají naše problémy s definováním priorit, zvládáním stresu a podobně. „Podle mého názoru existují pouze dva způsoby, jak v tomto světě přežít,“ říká Petr Mára, trenér firmy Apple a také lektor ELAI. „Jednak je třeba vnímat změnu jako výzvu, ne jako problém, a zadruhé je nutno naučit se učit,“ doplňuje.

Ničí nás touha po pohodlí

Z historického hlediska byl člověk okolnostmi veden k tomu, aby uměl jednu věc co nejlépe. Ve vývojovém stadiu lovců, sběračů totiž logicky bylo cílem co nejvíc šetřit energií. Jenže dnešní doba od nás podle Petra Máry vyžaduje přesný opak. Tedy abychom neustále zvládali nové technologie, pracovní postupy, způsoby komunikace a tak dále. Náš organismus ale změny nechce, touží po pohodlí, a tak jedinou formou přežití je adaptace.

Člověk je adaptabilní tvor, což je jeho výhoda. Ovšem naše okolí nás naopak co nejvíc tlačí do pohodlí. Třeba pomocí produktů či služeb, jako je dálkový ovladač, donáška jídla a jiné. To podvědomě chceme, a proto je na tom postavený prakticky každý byznys. Ovšem zároveň nás to ničí, neboť v důsledku toho lenivíme a ztrácíme schopnost se přizpůsobovat.

Co s tím? „Řešením je brát tenhle proces jako jakousi hru, protože bez změny to dnes nejde. Musím být schopen akceptovat, že to, co teď mám, za nějaký čas už mít nebudu,“ myslí si Petr Mára. „Je to svým způsobem buddhistický přístup, tedy to, co mám, si užívám, ale až to mít nebudu, tak to taky bude v pohodě, přijde něco jiného. Důležité je nevytvářet si závislosti, nebrat věci, které mám, jako dané. Totéž platí pro vztahy, práci a jiné,“ dodává.

Z hlediska adaptace je v dnešní době rovněž důležité být schopen se vzdělávat a mít na to konkrétní techniky. Součástí změny totiž bude schopnost zvládání nových dovedností. Naučit se učit, to vypadá jednoduše. Praxe je ale složitější. „V prvé řadě je to čistě technologická věc,“ říká Petr Mára. „Já například používám aplikaci Pocket na čtení článků. Není to nic objevného, ale v dnešní době jde o jediný způsob, jak se dovzdělávat. Než totiž na dané téma vyjde kniha – mluvím o tématu technologií –  bude zastaralé. A zadruhé je nezbytná vlastní zkušenost,“ dodává lektor.

Podle Petra Máry tedy učení znamená hledání kvalitních a důvěryhodných zdrojů, kterých je vždy třeba mít několik. A pak také danou věc určitým způsobem prožít, vyzkoušet, protože lidé se nejlíp učí z vlastní zkušenosti. „S takovým přístupem budeme schopni zvládat požadavky budoucnosti, což je se znalostmi ze základní školy, a nejen té, nemožné,“ tvrdí Petr Mára.

Přečíst celý článek

 

 


Pavel Šťastný: Tvorba log je nejsmysluplnější činnost v rámci reklamy

Pavel ŠťastnýNesmrtelnou slávu mu zajistilo autorství loga Občanského fóra. Pavel Šťastný, úspěšný český designér, výtvarník a typograf, mimochodem také tvůrce loga magazínu Aim Higher!, se dnes specializuje na tvorbu log a korporátního designu. Kromě práce pro Seznam.cz, Datart, ArtGen či Slovanský dům má na svém kontě také celou řadu zajímavých kulturních projektů.

 

 

Jak se stát autorem jednoho z nejslavnějších log v dějinách země? V roce 1989 byl Pavel Šťastný studentem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, zabýval se oborem písma a knižní kultury. Krátce po 17. listopadu byla jednoho dne mezi studenty vyhlášena oficiální soutěž na logo Občanského fóra, hnutí, které tehdy režírovalo přechod od totalitního k demokratickému režimu. Jak Pavel Šťastný podotýká, zadání bylo poměrně časově náročné. Soutěž totiž byla vyhlášena ráno a tentýž den ve čtyři hodiny měly být návrhy odevzdány.

„V té době byla obvyklá seriózní loga, hranatá.“ říká tvůrce. „Když jsme si se spolužáky kolem půl čtvrté uvědomili, že termín odevzdání nemůžeme stihnout, začali jsme si z toho dělat legraci a vytvářeli rychle kreslené varianty, které bychom normálně nedělali. A tak vzniklo logo Občanského fóra,“ vzpomíná s úsměvem.

Dřívější obor písmo a knižní kultura je prakticky současný obor korporátního designu. Už tenkrát měl tedy Pavel Šťastný k této oblasti blízko. Pracoval ještě před zahájením studia, například v roce 1987 vytvořil logo Datartu (od té doby ho třikrát přebrandoval). A vítězství v takto historicky prestižní soutěži ho výrazně posunulo směrem k budoucí kariéře. „Začali přicházet klienti, postupně jsem vytvářel řadu kreslených log a zabýval se souvisejícími projekty,“ říká. Vznikala loga Slovanského domu, portálu Seznam.cz, Paraple, Engine Automobile Culture, Česko-saúdské obchodní komory a další.

Logo je trvalá hodnota

„Logo je tváří firmy, je to něco, co ji prezentuje navenek,“ vysvětluje Pavel Šťastný, „při setkání si obvykle vyměňujete vizitky a logo je první kontakt, který vás představuje. Z historického pohledu je pro mě v rámci reklamy tvorba log nejsmysluplnější činnost. Uvědomte si, že když například vyjde v novinách článek nebo někdo uspořádá jakoukoli akci, za pár dní je to pryč. Logo je jediná věc, která zůstává, je to trvalá hodnota.“

Tvorba log podle něj za posledních 25 let prošla velkou změnou. Zatímco dříve byly písma či styly log tendenční, charakteristické pro určitou dobu, dnes se je autoři snaží dělat nadčasově. Spousta firem totiž nyní musí tzv. rebrandovat. Hlavním důvodem bývá fakt, že jejich logo vypadá staře, protože bylo šité horkou jehlou. A tak se to firmy snaží napravovat, vysvětluje Pavel Šťastný.

Přečíst celý článek

 


Rostya Gordon-Smith: Něco o větším ženském sebevědomí

Rostya Gordon-SmithProč mají české ženy nízké sebevědomí? Je to výsledek negativní výchovy, píše Rostya Gordon-Smith a přemýšlí, co lze s takovým „dědictvím“ dělat.

 

 

 

Sedím s několika ženami v Edinburghu. Povídám: „Dámy, potřebuji napsat článek o ženském sebevědomí. Co vy na to?“ A pak to začalo. Zpočátku trochu depka, postupně však přibýval optimismus a naděje.

Ptám se: „Proč mají české ženy nízké sebevědomí?“ Nejvíce byl zastoupený názor, že je to výsledek naší výchovy. V mládí jsme neustále slyšely: Nemůžeš, neumíš, nesmíš, nedělej, neříkej, nemáš na to, nevyčuhuj, neodmlouvej, to nejde, nedělej ostudu.

Nebyly jsme často chváleny. Některé z nás nikdy. I když jsme se dobře učily, vždy to bylo málo. Rodiče se zaměřovali na naše slabiny a nechválili naše silné stránky. Zažily jsme málo povzbuzení, zvláště když jsme chtěly jít do nových věcí. „Proč bys to dělala?“ slyšely jsme. Měly jsme pocit obecného pesimismu a negativismu. „Co si o tobě lidé pomyslí, co o tobě a o nás budou říkat?“ ptali se nás naši blízcí.

Moje spoludiskutující, jak se mi svěřily, cítily, že společnost byla a ještě stále je do určité míry nastavená na neúspěch. Měly pocit, že jaksi zakrněly. A když se pokoušely vymanit z pout výchovy a školního systému a v řadě případů také uspěly, setkaly se se závistí a kritikou. Buď prý jen měly „štěstí“, nebo k úspěchu přišly nečestně. Přesto měly tyto ženy sny, ambice a odvahu vymanit se z negativního prostředí, vystudovat, vycestovat, vystoupit z řady, vzít na sebe rizika a často i zavrhnout to, co od nich rodiče očekávali. A budování sebevědomí je přesně ono – budování.  Je to princip položení základních kamenů, abychom na naší cestě měli na čem stavět.

Přečíst celý článek

 


 

Pro stažení druhého čísla magazínu Aim Higher! zdarma prosím vyplňte následující údaje:

Aim Higher! was last modified: October 17th, 2017 by Petra Vulterýnová