Seán Ó hÉigeartaigh: Potřebujeme kritické myšlení

Seán Ó hÉigeartaigh

Vzácný host a hlavní řečník konference Týdne inovací, ředitel Centra pro studium existenciálních rizik na University of Cambridge, si našel chvilku na rozhovor pro magazín Aim Higher! Povídali jsme si o tom, jaké kvality musí mít vědec, jaké jsou největší hrozby pro existenci lidstva či jak by se měl změnit vzdělávací systém.


Co vás přivedlo na akademickou dráhu? Působil tu někdo z vašich rodičů či příbuzných?

Ne. Studoval jsem doktorát v Dublinu, začínal jsem tehdy v oblasti studia evoluce genomu. Někdy v tomto období mě doslova pohltily důležité otázky týkající se technologického vývoje a jeho vlivu na svět kolem nás. Zajímala mě biotechnologie a informatika, protože v těchto oborech docházelo k velmi rychlému pokroku. Když jsem pak končil doktorské studium, poohlížel jsem se po programech, které by měly interdisciplinární perspektivu. Velmi mě to zajímalo, ale tehdy prakticky žádné neexistovaly. Pak jsem objevil jeden v Oxfordu, jeho náplní bylo zkoumání vlivu budoucích technologií. Mimořádně mě to zaujalo, protože tu společně působili ekonomové, filozofové či počítačoví vědci a zabývali se dlouhodobou perspektivou. No a pak už moje cesta vedla do Cambridge, kde jsem byl u založení Centra pro studium existenciálních rizik.

Kdy vás ale poprvé napadlo, že byste se chtěl stát vědcem?

Když jsem chodil do školy, zhruba stejně mě zajímaly vědy a anglická historie, oba obory mě hodně bavily. Postupem času jsem si ale uvědomoval, že z mého pohledu se toho víc děje v oblasti vědy a že právě tam mohu také více přispět. Zároveň mě hodně ovlivnil přítel mého otce, který pracoval jako profesor genetiky. Byl jedním z těch, kteří toho pro vědu v Irsku udělali opravdu hodně. Snažil se povzbuzovat mladé lidi na školách či na univerzitách, aby se vydávali na vědeckou dráhu. Potkal jsem se s ním několikrát a i díky němu jsem se pro vědu doslova nadchl.

Co bylo na vaší cestě k vědecké dráze nejtěžší, s čím jste se musel nejvíce potýkat?

Jedním z nejobtížnějších, ale zároveň nejvíce vzrušujících aspektů současné vědy je to, že i když se rozhodnete například pro biologii, musíte se zároveň zabývat celou řadou dalších věcí. Když jsem chtěl zkoumat oblast molekulární genetiky, dělal jsem nejen to, co mě zajímalo. Navíc jsem musel studovat statistiku, pravděpodobnost, ale třeba i programování. Samozřejmě je nutné také vědět, jak výsledky výzkumu zpracovat a tak dále. Takže jsem později zjistil, že prakticky stejný čas jako experimentům v laboratoři věnuji již zmíněné statistice, práci s počítačovými systémy a jiným záležitostem.

Nicméně si to užívám, tahle interdisciplinarita je pro mě nesmírně zajímavá. Je to výzva a vzrušující příležitost, byť vím, že pro některé kolegy to byl docela boj. Každopádně to dnes takto funguje už v mnoha oborech.

Jaké schopnosti, dovednosti či osobnostní rysy jsou důležité k tomu, aby člověk mohl uspět jako vědec?

V první řadě určitě zvědavost. Jedna z věcí, která z vás dělá vědce, je to, že vás při pozorování nějakého jevu napadne: Hej, proč to funguje právě takto? Anebo: Tohle přece nedává smysl! Je nutné se neustále ptát, ale také být připraven na neúspěch, protože některé vaše odpovědi prostě budou špatné. Stalo se mi, že jsem na něčem pracoval opravdu dlouho, a pak se ukázalo, že jsem byl úplně vedle. Vědec tedy musí být nesmírně trpělivý a schopný se vyrovnat se zklamáním. Je také třeba neustále sledovat a číst aktuální odbornou literaturu, abyste věděl, co se děje. A samozřejmě nesmím zapomínat na výuku a rovněž administrativní povinnosti.

Zabýváte se existenciálními riziky. Řada vědců dnes tvrdí, že technologický pokrok už překonal naše schopnosti zvládat možné následky jeho působení, a přirovnává to k nebezpečné zbrani v rukou dítěte. Jak tento problém vnímáte vy?

Je pravda, že vyvíjíme stále mocnější technologie, ale podle mě z toho nutně nevyplývá, že je nebudeme schopni kontrolovat. Klasickým příkladem jsou nukleární zbraně, které během studené války několikrát málem způsobily katastrofu. Je ale zřejmé, že od té doby jsme v této věci udělali významný pokrok, pokud tedy nebudeme mluvit o Severní Koreji. Řekl bych, že jsme dokázali vyvinout metody, díky nimž máme určitou jistotu, že jsme schopni lepší komunikace a spolupráce. A myslím, že to platí pro všechny druhy technologií.

Můžete uvést nějaké další příklady?

Jistě, vezměme si třeba biotechnologii. Jedním ze zajímavých paradigmat byl výzkum DNA. V 70. letech, jelikož panovaly obavy ze zneužití vědeckých poznatků, vědci vyhlásili moratorium na molekulární klonování. Do té doby, než budou lépe prozkoumána a vůbec specifikována všechna vyplývající rizika. Díky tomu se postupně ukázalo, že něco rizikové skutečně bylo, něco naopak ne.

Obecně jsem přesvědčen, že vědci mají velký smysl pro zodpovědnost. Nejsem si samozřejmě jistý, jestli by bylo možné získat nad technologiemi úplnou kontrolu. Jsou však nepochybně aktivity, které v této věci vyvinout můžeme. Důležité je, aby se tím samotní vědci zabývali, protože oni pochopitelně vědí lépe než ostatní, jak tyto technologie pracují.

Řada souvisejících otázek ale přece není pouze vědeckého charakteru.

To máte nepochybně pravdu, jsou to otázky typu regulace, analýzy rizika a další. A navíc nejde jen o to, jestli to můžeme udělat, ale také jestli to společnost vůbec chce, jaké přínosy z toho bude mít a tak dále. Proto je třeba hledat víc a víc příležitostí k tomu, aby všichni zainteresovaní mohli na těchto věcech pracovat společně. Je totiž podstatné, aby se o důležitých souvisejících tématech právníci nebavili jen s právníky, politici jen s politiky a podobně. Díky tomu budeme mít větší šanci technologie nejen kontrolovat, ale také směrovat je tam, kam chceme.

Četl jsem, že problémem dopadů moderních technologií se celosvětově zabývá méně než 100 lidí, je to možné?

V prvé řadě je třeba si uvědomit, že to, jak si tuto věc definujete, závisí na celé řadě věcí. Nicméně si myslím, že mnoho lidí vyvíjí aktivity, které s tímto problémem souvisejí, jen možná oni sami sebe takto neoznačují. Například lidé, kteří pracují na tom, abychom dokázali lépe porozumět současným počítačovým algoritmům. Nebo ti, kdo pracují na určitých aspektech kyberbezpečnosti, vyvíjející hardware a tak dále. Myslím, že spousta těchto lidí sama sebe neřadí do oblasti práce na kontrole umělé inteligence, ale přitom do ní patří.

Celý rozhovor si můžete přečíst v magazínu Aim Higher! (ve formátu pdf)

Seán Ó hÉigeartaigh: Potřebujeme kritické myšlení was last modified: June 19th, 2017 by Petra Vulterýnová